Objevený fragment

Protože čekání na „Vyrovnání“ se zřejmě poněkud protáhne, dovolím si zkrátit ho zveřejněním následujícího náhodně objeveného fragmentu. Už si nevzpomínám, k čemu původně patřil, pravděpodobně však měl tvořit součást „Výměny,“ než se její příběh rozvinul úplně jinak. Rovněž netuším, jestli se k němu někdy vrátím a vymyslím kolem nějaký nový příběh, v každém případě však zastihuje Paula Garnella ve značně prekérní situaci – přičemž ani použité řešení se nejeví dvakrát ideálně.

Omámeně jsem otevřel oči a rychle je zas zavřel, bílé světlo bodalo jak nůž. Instinktivně jsem mu zkusil uhnout – a zjistil, že to nejde. A kruci…
Prudce jsem zavrtěl hlavou a rozhlédl se, ale už první vteřina stačila, abych si vzpomněl, co se stalo – a pochopil, v jakém maléru lítám. Visel jsem přivázaný za roztažené ruce i nohy v kovovém rámu, zatím zvednutém tak, abych prakticky stál, bylo to pouze mírně nepohodlné. Jen pro zajímavost jsem zatáhl, ale udělali to důkladně, ani jsem se nehnul… pěkné. Chtěl jsem si olíznout rty, ale jazykem narazil na chladné železo. V otevřených ústech jsem měl nasazený rozvěrák upevněný šrouby k čelistem a tváři, abych je nemohl zavřít, překusování jazyka asi nebude na programu… ještě lepší. U mé pravé ruky byla k rámu připevněna jednoruční klávesnice, přesně tak daleko, abych na ni dosáhl prsty. Monitor stál stranou a vedle na stolku čekalo nářadí, sada dlouhých jehel a skalpelů, chirurgické kleště, opodál elektrody a přenosný generátor… přímo nádhera.
Pokusil jsem se ušklíbnout, samozřejmě marně. Věděl jsem, kdo za chvíli přijde, už když jsem uviděl ty jehly. Dá mi pár minut, abych se rozkoukal a uvědomil si, v čem lítám, klasický postup. Bylo od ní fajn, že se mi rozhodla věnovat osobně. Asi ze staré známosti.
Někde hodně hluboko jsem ucítil záchvěv pobavení, ale přesto mi na spáncích zastudil pot a v zádech mrazilo, rozhodně ne zimou. Ale dobře – uvidíme, kdo z koho. Klidně jsem přivřel oči a soustředil se na dýchání. Nádech, výdech, raz dva. Hezky v klidu, o nic nejde, bude legrace…
Tiché klapnutí dveří. Dokončil jsem výdech, beze spěchu zvedl hlavu a zadíval se na ní. Byl jsem připravený, ale přesto se mi na okamžik zastavilo srdce, protože vypadala úplně stejně jako naposled, čas na okamžik přestal existovat… zkusil jsem se usmát a natáhl prsty ke klávesnici.
AHOJ! CO TI TAK TRVALO?
„Měla jsem práci.“
Hlas měla naprosto vyrovnaný, dívala se na mě černýma očima, a i když jsem si ten pohled ddobře pamatoval, stejně mi znovu zamrazilo.
JAK TO ŠLO?
„Nepříliš uspokojivě. Většinu záznamů se vám podařilo úspěšně zlikvidovat, ale nepochybuji o tom, že nám tuto ztrátu vynahradíte.“
VÁŽNĚ? NO, MŮŽEM SI DÁT KAFE A PROBRAT TO. ZNÁM JEDNU PRIMA RESTAURACI TADY BLÍZKO.
„Měl byste více přemýšlet, co mi řeknete. Protože tohle vám rozhodně nepomůže.“
Udělala krok a znenadání překlopila rám i se mnou do téměř vodorovné polohy. Najednou jsem nestál, ale visel pod ním čelem nahoru jen za připoutané ruce a nohy. Bolestí jsem zalapal po dechu a měl co dělat, abych nevykřikl.
„V posledních letech jste způsobil Impériu značné ztráty, pane Garnelle. Pokud budete spolupracovat, udělám vše, aby výslech probíhal rychle. Pokud ne, víte, co vás čeká. Jsou to dvě cesty se stejným koncem, můžete si však vybrat, kterou chcete jít. Velmi bych vám doporučovala tu první.“
A bylo to tady. Přitom měla jako obvykle pravdu. Tal Shiaru jsem už párkrát šlápl na prsty a věděl jsem toho dost. Na nějaké tajné informace bych z vysoka dlabal, jenže pokud promluvím, může se na mém místě tady ocitnout dost další lidí, z nichž některé jsem osobně znal – a že promluvím, jsem nepochyboval. Se štěstím vydržím tři dny, přičemž mi tichý hlásek šeptal do ucha, že si ještě fandím. Tohle neokecám, ne s ní, hrál se poker bez limitu a mě zbývala poslední karta.
TEĎ SE PLETEŠ. MÁM JEŠTĚ TŘETÍ CESTU A TVÝMU ŠÉFOVI SE NEBUDE LÍBIT.
„Nemyslím, že by vám v tom směru zbývalo mnoho prostoru,“ odvětila bez škodolibosti, jen prosté konstatování faktu.
Vzala ze stolku první dlouhou jehlu a došla blíž. Viděl jsem, jak bílé světlo láme na jejím hrotu a hrdlo mi sevřela hrůza, ale tentokrát ne z ní, ani zdaleka ne…
TAK SCHVÁLNĚ!
Zaklonil jsem hlavu a zavřel oči – nebylo to nutné, ale šlo to líp. V mysli jsem přivolal první znak sekvence, kolmou rudou čáru. Viděl jsem ji náhle přímo před očima, táhla se shora dolů, zaplňovala mi mysl od začátku do konce. Pak spirála, splynula s čárou a vytvořila komplikovaný, nedefinovatelný znak. Ucítil jsem zvláštní trhnutí někde vzadu v hlavě, jako když se těžký vagon urve od lokomotivy a bez kontroly se řítí zpět po kolejích. Druhá sekvence se spustila už sama, z podvědomí vylétly další znaky. Skládaly se do nádherného, zářícího, proměnlivého obrazu, a čím byl úplnější, tím silněji mě strhával. Stravoval mi mysl jak požár haldu suchého dříví, každou sekundou se propaloval dál. Postřehl jsem hukot v uších a první bolest, ale ta se vytrácela, smysly mi vyhasínaly, jenom okamžik – dost!
Veškerým náporem vůle jsem se pokusil ten obraz nevnímat, odtrhnout se od něj, otočit se v duchu někam stranou. Bylo to jako vrazit ruce do vroucí vody a držet je tam, zatímco vám maso odpadává od kostí. Jako vytrhnout si z důlků oči, které nemůžete zavřít, proříznout si krk tupým nožem. Nekonečná věčnost vteřin nad propastí. Hukot v uších přešel do šíleného jeku, a pak ten nádherný obraz před mýma očima najednou vybuchl, jak váza hozená proti zdi se rozletěl se na miliardu střepů v oblaku světla a nepopsatelné bolesti, zbylo černo, tma, nekonečná prázdnota…
Trhl jsem hlavou a lapal po dechu. Před očima jsem měl barevné kruhy, srdce mi bušilo, div mi nevyletělo z hrudi. Všechno se točilo, jako by byl rám přidělaný k vrtuli startujícího letadla, nekontrolovatelně jsem se třásl, pot se ze mě jen lil. V otevřených ústech jsem cítil krev, tekla mi z nosu i z uší, navíc jsem se pomočil – dobře, že jsem byl nahý. Slušní vyšetřovatelé vás před výslechem svléknou, abyste si neušpinil šaty krví a dalšími tekutinami, Sagot byla naštěstí velice slušná. Podařilo se mi otočit k ní hlavu, pořád držela v ruce jehlu, ale nehybně stála, pohled upřený na monitor vitálních funkcí někde vzadu. Byl jsem rád, že nevidím, co ukazuje. Nakonec se znovu zadívala na mě.
„Co to bylo? Desxanský fígl?“ otázala se, pořád naprosto klidně.
Zašmátral jsem po rozmazané klávesnici a nějak se mi třesoucími prsty podařilo trefit do správných písmen.
NE. VZPOMNĚL JSEM SI NA BÝVALOU TCHÝNI.
Ubohý vtip na konec.
„Zajímavé,“ konstatovala. „Domnívala jsem se, že ho FedIntel už své agenty nevyučuje.“
Měla pravdu. Naučil jsem se ho na vlastní pěst přímo na Desxu, od starého šamana řádu Zelené větve, šest měsíců jsem strávil v jeho chýši, sedmdesát metrů nad zemí. Kdybych to přiznal, admirála Hayse by nejspíš klepla pepka, takže jsem se rozhodl zachránit mu život a nechal si to radši pro sebe.
PODRUHÉ UŽ TO NEZASTAVÍM. CO UDĚLÁŠ TEĎ?
Neodpověděla, jen se dál dívala a já taky. Neblafoval jsem – i kdyby nevěděla o Fíglu vůbec nic, stačilo se na mě podívat. A ona toho určitě věděla dost, věděla, že mi nedokáže zabránit ho použít, a že ho použiji raději, než abych promluvil. Na druhou stranu taky věděla, že to neudělám, dokud budu mít sebemenší naději vyváznout, to znamená, dokud budu naživu – a informace, které jsem znal, byly moc cenné, než aby mě mohli prostě odepsat. Byla to dokonale vyvážená situace, čistá remíza. Max by se určitě chechtal až k pláči, ale mně do smíchu nebylo ani náhodou. Ten krásný pat měl totiž Achillovu patu, před pár měsíci jsem čirou náhodou přišel na způsob, jakým by se dal Fígl teoreticky prolomit. Sice ne hezký, ale zřejmě funkční, a jestli ji napadne taky… vteřiny ubíhaly a já si uvědomil, že mi hrdlo znovu svírá strach.
„Dobře.“
Oočila se a položila jehlu zpátky na stolek – dal jsem dobrý pozor, abych úlevou nevydechl a neprozradil, že vím něco víc.
„Nezískal jste nic než odklad nevyhnutelného,“ konstatovala.
A CO JINÝHO JE ŽIVOT? VYNDALA BYS MI LASKAVĚ TEN DUDLÍK, AŤ SI NEPŘIPADÁM JAK MIMINO?
Neodpověděla a bez ohlédnutí vyšla ze dveří. O chvilku později vešli dva strážní, vytáhli mi rozvěrák a sundali mě z rámu. Nemohl jsem ani stát, natož chodit, ale na to byli evidentně zvyklí. Jednoduše mě odtáhli jak pytel smetí chdbou ke dveřím cely, hodili dovnitř a hotovo, zvonek, konec prvního kola.
Na knockout jsme byl zralý už teď. Dlouhou dobu jsem dokázal jenom ležet a popadat dech, aspoň že podlaha byla měkká, cela byla kompletně vypolstrovaná, aby si vězni náhodou ze srandy neotloukali hlavy o zeď. Nakonec jsem se po čtyřech doplazil k malé jímce plné vody v rohu, která sloužila jako toaleta i nápojový automat v jednom. Nabral jsem do dlaní vodu, napil se a smyl si krev z tváře. Po další chvíli jsem se sebral natolik, abych prozkoumal okolí – tedy, kdyby bylo co zkoumat na kulaté třímetrové kobce s bílými stěnami, úplně prázdné, dokonale zvukotěsné. Od stropu svítilo nepříjemně ostré světlo a věděl jsem, že nikdy nezhasne ani se neztlumí, cílem bylo narušit vězni smysl pro čas a během čekání na další výslech trochu nalomit jeho psychiku, proto mi nedali ani šaty. Staré dobré klasické postupy.
Zkusil jsem se postavit a na potřetí to zvládl. Podlaha se pořád trochu kymácela a v hlavě mi hučela vichřice, ale šlo to, půjde to, muselo to jít. Vrávoral jsem podél stěny, snažil se rozhýbat nohy a nenarazit na strop, který byl docela nízko, aby si nájemník užil i kapku klaustrofobie, proč plýtvat místem. Závrať postupně slábla, ale lebku jakoby mi někdo rozpůlil a nasypal po okraj žhavým uhlím… podělaná, zatracená práce. Podělaná rozvědka a její idioti, podělanej život, proklínal jsem toho idiota Fairlyho, Tal Shiar, FedIntel… a nejvíc ze všech sebe a Fígl.
Desx IV. byla planeta na okraji mapy pokrytá obrovskými pralesy. Stromy vysoké stovky metrů, blankytně modrá nebesa, nádherný, zelený ráj. Desxané pak připomínali dost legrační kombinace zajíců a opic, průměrnému chlapovi sahali výškou někam do pasu. Byli mírumilovní, částečně ovládali telepatii nebo něco, co se telepatii dost podobalo, a uměli komunikovat s lidmi. Chápali i pojem vesmírného cestování, ale moderní technologie je jinak nezajímala, byli to sběrači a lovci žijící už tisíce let prostým, neměnným životem v kmenových společenstvech.
Bohužel, desxanský ráj měl i temná zákoutí, kde číhali třeba pavouci, skoro dva metry velká monstra, pro které Desxané představovali celkem chutnou svačinku. Takový pavouk odtáhl svou oběť do úkrytu, kde ji vstříkl paralyzující látku v kombinaci s trávící tekutinou, co postupně zaživa rozkládala její tělo, trvalo to týden a byla to hodně ošklivá smrt. A protože Desxané neměli kdysi žádný prostředek, jak pavoukům čelit, vyvinuli si aspoň způsob, jakým se dalo rychle uniknout – Fígl. Princip se člověku těžko vysvětloval. Vzdáleně se podobal surrealistickým obrazům, navenek jenom chaotickým změtím čar, které však přesto v člověku dokázaly vyvolat pocit, vzbudit strach, lítost nebo jinou emoci. Desxané tohle umění zdokonalili a dovedli mnohonásobně dál. Vytvořili obraz, který jste mohli kdykoliv vědomě spustit, jako si vybavíte starou kresbu nebo napůl zapomenutou báseň – a pak vám roztrhal mozek na kaši, obyčejná mrtvice proti tomu byla jak kýchnutí.
FedIntel ten nápad pochopitelně zaujal na první pohled. Už žádné zubní plomby s kynaidem, nanobomby, časované alergeny a jiné blbiny. Tuhle bombu agent mohl mít pořád s sebou a nikdo mu ji nemohl sebrat ani zneškodnit. Jediný způsob, jak člověku zabránit Fígl použít, bylo udržovat ho ve stálém bezvědomí – a člověk v bezvědomí těžko něco poví. Samotní desxané Fígl už skoro nepoužívali, naučili se vyrábět kopí, štíty a samostříly, se kterými uměli dát pavoukům hezky zabrat, ale šamani si jeho znalost dál předávali jako součástí svých obřadů. Sice moc nechápali, proč ho lidé chtějí umět, když se nebojí pavouků, ale byli ochotni nás učit, konečně jediný, komu to mohlo ublížit, jsme byli my sami.
Skončilo to samozřejmě fiaskem. Problém kupodivu nebyl ani tak v tom, lidi Fígl naučit – problém byl zabránit, aby se pak jenom ze zvědavosti nezabili. Přestavte si, že u sebe neustále nosíte krabičku, o které víte, že se do ní nikdy nesmíte podívat, protože by to byl váš konec, ale taky víte, že se v ní skrývá něco nádherného, co ještě nikdo živý nespatřil – a jediné, co potřebujete k jejímu otevření, je kapku se zamyslet. A představte si, že u sebe ustavičně nosíte nabitou pistoli, kterou nikdy nemůžete zavřít do šuplíku, odložit ani zahodit, i když se opijete, cloumá s vámi deprese, vaší rodinu zrovna asimilovali Borgové… vydrželi byste to?
Žádný agent vyškolený ve Fíglu nepřežil déle než pět let, i když neupadl do zajetí a FedIntel nakonec další výuku zakázal, do módy se vrátily staré dobré plomby a bomby. Pokud jsem věděl, umělo v současnosti Fígl už jenom osm živých lidí – a žádný, který by ho dokázal rozběhnutý zastavit. To totiž nesvedli ani staří Desxané, i pro ně to byl prostředek na jedno použití.
Já ho právě zabrzdil podruhé.
Znovu jsem se natáhl na podlahu, zakryl si dlaněmi oči a soustředil na dýchání. Když jsem Fígl použil naposled, dával jsem se do kupy půl roku. Bál jsem se i pomyslet, co mě čeká teď, snažil jsem se vrátit k užitečnějším věcem, k současné situaci. Co asi Sagot podnikne dál?
Pokud ji nenapadne totéž, co mě, zbývaly vlastně jen tři možnosti, jak z mojí maličkosti něco vypáčit. Mohli se pokusit získat mě ke spolupráci dobrovolně – dobrý vtip. Věděli, že by spíš přesvědčili Slunce, aby vyšlo na západě. Pokud dostali ještě někoho, mohli zkusit starou hru – koukej, co mu uděláme, když nebudeš zpívat. Ale věřil jsem, že chytili jen mě a navíc o té věci předtím Tal Shiar určitě věděl, nezkusili by něco podobného znovu. Poslední možnost, která mě napadla, byly drogy.
To mohlo být zajímavé. Vzhledem k tomu, že Fígl vyžadoval ke spuštění akt vědomého rozhodnutí, vypadala trochu fetu jako nejlepší řešení: Prostě dotyčného nadrátovat, aby si myslel, že ti chlapci se špičatýma ušima jsou jeho nejlepší kámoši a ani ho nenapadlo, mačkat červené tlačítko. Jenže člověk v podobném stavu neposkytuje zrovna nejspolehlivější informace, všichni agenti kategorie D byli na podobné situace cvičeni – a samozřejmě jsme dostávali Koktejl. Tak se říkalo speciálnímu očkování proti nejúčinnějším drogám a sérům pravdy. Koktejl neudělal člověka imunním, ale po podání takové látky bleskově vyvolal alergickou reakci, které skončila anafylaktickým šokem a smrtí. Tím se silně omezoval repertoár použitelných dryáků… a bylo tu ještě něco. Vědělo se, že Sagot jen zřídka užívá drogy ovlivňující úsudek. Samozřejmě tvrdila, že je to otázka přílišného rizika a nižší věrohodnosti získaných informací, ale někde v koutku jsem cítil, že je tu další důvod, prostě se jí podobné metody třeba jen podvědomě zdály neprofesionální. Udělat z cvičeného chlapa za dva dny kňučící trosku jen s půl tuctem jehel chtělo umění a schopnosti. Injekci dokázal natáhnout každý kretén… nevím proč, ale nějak jsem věděl, že ať vymyslí cokoliv, drogy na mě nepoužije.
Dlouze jsem vydechl – vlastně to bylo fuk. Tahle hra jela na tahy, a teď byla na řadě ona, mohl jsem jen čekat. Pokolikáté už? Jak jsem tak ležel, zadíval jsem se na svoje tělo. Jizva na rameni, další rozeklaná na stehně, krátká a úzká na levém předloktí. Připomínalo to turistický průvodce kvadrantem – tady ta od orionského kopí, ta vedle od verellské škrtící smyčky, a to nad pupkem byl klingonský d´k´tahg, tenkrát jsem fakt skoro pošel. Daly by se lehce odstranit, ale já si je nechával. Říkal jsem si, že každá jizva znamená chybu, na kterou bych neměl zapomenout… jenže poslední dobou jich stále přibývalo, zatímco já byl čím dál unavenější.
Už mi všechno lezlo krkem.
Znovu jsem zavřel oči – a rychle je zas otevřel, barevné úlomky fraktálů, duhová tříšť sekvencí Fíglu mi tančila na sítnici zběsilý rej. Netušil jsem, jestli se finální vzor mohl složit i samovolně jako následek snů, ale lepší bude to nezjišťovat, spát teď nebyl dobrý nápad. Chtělo to se něčím zabavit – jenže co se tady dalo dělat? Nanejvýš kecat si pro sebe, ale s mírou, protože cela byla zaručeně napíchnutá. Člověk by ani nevěřil, kolik idiotů si po výslechu myslí, že je samo a začnou si na kuráž pouštět hubu na špacír, jsem to ale dobrej, že jsem jim nevykecal ten kód raz dva tři čtyři pět… mám to! Pohodlně jsem se opřel o zeď, objal rukama pokrčené nohy, nadechl se a začal důstojně přednášet.
„Deneralská úmluva o zacházení s válečnými zajatci, článek jedna, oddíl A: Zajatec má právo odmítnout poskytnutí jakýchkoliv informací, aniž by mu byl následkem toho zpřísněn trest. Zajatec má právo na důstojné zacházení, jakékoliv mučení nebo fyzický nátlak je zcela nepřípustný. Oddíl B: Zajatec má právo na lékařskou péči včetně poskytnutí dostatečného prostoru, oděvu, jídla a tekutin v množství přiměřeném jeho rase i fyziologii.“
V duchu jsem se ušklíbl – služba u odposlechu se teď nejspíš trhala smíchy. Jenže asi neví, že Deneralská úmluva má i s dodatky víc jak pět set stran.
Tak za osm hodin je ta sranda přejde…

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars
Loading...
Aktuality | Sobota, Květen 15th, 2010 v 10:27

5 Comments to “Objevený fragment”

  1. Mvek napsal(a):

    Je to dobré, klasicky, jak vše se Sagot a třeba Paulem.
    Jen jestli si mohu dovolit dostát své detailistické povaze a občas i pozornosti, ta očkování proti drogám by asi nebyla tak praktická. Přeci jen si dovedu představit, jak se ždíbec drogy dostane do vodovodu nebo do potravin díky selhání výroby, některé mohou vznikat i samovolně atd. Bylo by dost riskantní, že služba ztratí agenta zrovna uprostřed důležitého, ale bezpečného poslání. Kdybys to někdy použil, přimlouval bych se jen za mírnější alergickou reakci, tedy bez šoku se smrtí.

  2. jwp napsal(a):

    Honzo Vyrovnání jsem začal číst včera, zatím se mi to moc líbí, připomínky ti pošlu během víkendu, jo? Měj se a piš, chlape! (Když už nepíšu já….:)

  3. Elinor napsal(a):

    „…Tak za osm hodin je ta sranda přejde…“ 😀 😀 😀

    (úžasné, skvělé… spousta superlativů. Děkuji za příjemnou pauzu v učení se.)

  4. Jan Hlávka napsal(a):

    Paul za nic nemůže, to autor je barbar. 🙂 Samozřejmě máš pravdu, uznávám a kaju se… na podobné věci si musím dávat pozor.

    A není zač! 🙂

  5. idle napsal(a):

    Myslím, že až se z toho Paul dostane, tak by se měl jít podívat na nějaký surrealistický obraz, pokud se teda nějaké do jeho doby dochovaly. To přece není žádná chaotická změť čar, surrealismus si hraje s normálními objekty, lidmi, zvířaty, akorát je deformuje a staví do nečekaných kontextů, kombinací a prostředí… ale pořád se na to dá ukázat prstem a říct „hele, žirafa“.

    Ale jinak díky 🙂

Váš komentář: