Sněhurka

V nakladatelství Baronet proběhla soutěž na téma pokračování pohádky o Sněhurce, které jsme se s Janou zúčastnili. Rozsah byl 1500 znaků (jedna stránka) a museli jsme tvrdě zkracovat, abychom se vešli. Bohužel jsme nic nevyhráli, ale když už je Sněhurka na světě, rozhodli jsme se ji, místo do šuplíku, dát sem. Tak tedy, jak to bylo dále:

***

Dřímal ve spánku zas spadl z pohovky a chrápal na podlaze za ní. Nevzbudil ho ani příchod Sněhurky s kalendářem v ruce. Princ rychle vstal od stolu, doprovodil ji ke křeslu a pomohl se posadit.

„Děkuji,“ usmála se a spolkla odpověď, že neumírá, jen je těhotná.

„Byla tady víla od studánky. Prý to bude holčička.“

„Dá se jí věřit?“

„Říkala to i o mně.“

„Dobře,“ povzdechl si princ při myšlence na řeči o dědici. „Takže jméno?“ zadíval se na kalendář.

„Ano. Půjdeme od začátku? Prvního má svátek… Mečislava.“

Oba se na sebe zadívali. „Ne!“

„Takže druhý leden. Karina.“

Teď se princ zamračil. „Má sestřenka. Tvojí maceše ráda posílala dárky k narozeninám.“

„Pravda, zapomněla jsem,“ Sněhurka rychle obrátila stránku. „Třetí leden. Radmila.“

„Princezna z jihu. Chceš, aby si malou pletli se sousedkou?“

„Čtvrtého. Diana.“

„Ta princezna, co se zabila v kočáře, když prchala se svým milým před harpyjemi?“

Sněhurka obrátila oči v sloup. „Tak jaké jméno by se ti líbilo? Ale o tvé matce nechci slyšet. Moje dcera se nebude jmenovat Archibalda.“

„Já nevím,“ princ pokrčil rameny. „Tohle je těžká věc.“

„Dobrá. Tak jinak,“ Sněhurka s povzdechem vstala. „Dřímale!“

Zpoza pohovky se vynořila hlava s čepicí nakřivo.

„Já… já jsem nespal!“ mžoural trpaslík a Sněhurka se usmála.

„Já vím. Za chvíli v tom můžeš pokračovat. Tady,“ nastrčila mu kalendář. „Vyber jeden list.“

Dřímal vrazil prst mezi stránky. Sněhurka v tom místě otevřela a usmála se.

„Vida. Růženka. Tak pěkné jméno. Co by se na tom mohlo pokazit?“