Úlomky Odplaty, část 1.

Vzhledem k tomu, že první díl Odplaty oslavil již více než měsíc od vydání, věřím, že většina návštěvníků tohoto webu ho již přečetla a ti, kteří snad ne, to ani nemají v úmyslu. 🙂 Proto, jak jsem slíbil, přináším článek, kde se k její první části vracím a poodhaluji některé úlomky „ze zákulisí“. Varování! Článek obsahuje spoilery.

Základy:

Ačkoliv to možná někoho překvapí, celá Odplata je ve skutečnosti „plán B.“ V době, kdy jsem se připravoval na psaní dalšího dílu JFK, měl jsem v úmyslu zcela jiný příběh, který vycházel mnohem víc ze sci-fi prostředí a odehrával se v realitě, kde je Země již desítky let „spravována“ (přeloženo: okupována) technicky vyspělejší mimozemskou civilizací, přičemž postava místní mimozemské velitelky se později změnila v postavu Asenat. Bohužel (nebo naštěstí – záleží na úhlu pohledu) byl tento koncept redakcí JFK zamítnut, musel jsem tedy rychle vymyslet jiný. Výsledkem byla Odplata, opírající se hlavně o myšlenku Ultimativního oddělení Agentury.

V prvotní verzi přitom měl její děj stále spadat spíše do oblasti science fiction. Motiv fantasy a úloha magie zesílila teprve ve chvíli, kdy do příběhu přibyla postava Anny – a teprve tehdy vyplynula nezbytnost, učinit z příběhu dvojdíl, protože bylo jasné, že do jedné knihy se to všecho prostě nikdy nevejde. Proti tomu měla redakce JFK naopak překvapivě málo námitek, pouze jsem byl zodpovědně varován, že psát dvojdíl fakt nebude žádná legrace. Varování jsem hodil s přehledem za hlavu – a mnohokrát v dalších měsících toho pak litoval. 🙂

Co týče otázky nějakého předběžného plánování nebo osnov, je odpověď jednodchá: Žádné nebyly. Vyjma zcela základního motivu Dorovy, Diaspory a Asenatiny (možná oprávněné) nenávisti k Agentuře, plus hrstky nápadů např. na korki, jsem jako obvykle neplánoval nic. Všechno včetně zápletky jako vztah Asenat a X-Hawka nebo závěrečné dohrávky okolo léku vznikalo a bylo často i třikrát přepisováno až improvizovaně během psaní. Myslím, že vědět tohle redakce JFK, asi by některé její členky potřebovaly obklad.

Celkově s odstupem bych řekl, že navzdory ztrátám (viz. dále) se první díl Odplaty psal snáze a rychleji než díl druhý, částečně díky tomu, že jsem měl k dispozici vlastní svět, a výsledek pokládám za poměrně zdařilý.

Jména a narážky:

Vzhledem k tomu, že první díl Odplaty se neodehrává v naší realitě, narážek je v něm relativně málo, mnohem méně než v dílu druhém. Vzhledem k mé notorické neschopnosti a nechuti při vymýšlení dobře znějících jmen postav, jejich drtivou většinu vymyslela T´Ana nebo online generátor, za což mají oba můj neskonalý dík. 🙂 Níže najdete některé narážky, které pokládám za hlavní a záměrné – je docela dobře možné, že naleznete při čtení i další, které jsem si třeba vůbec neuvědomil.

– Asenat. Myslím, že nikým jiným se začít prostě nedá. 🙂 Její jméno jsem si vypůjčil od čarodějky z povídky H.P. Lovecrafta „Věc na prahu,“ vynechal jsem jen „h“ na konci. Osobnostně je pak lehce inspirována hrdinkou slavného románu sira H. R. Haggarda „ONA“ (jejíž jméno shodou okolností rovněž začíná na „A“), těm, kterým se Asenat líbila, pak doporučuji si ho přečíst, navzdory době svého vzniku za to stále stojí.

– Elim. Jak si mnozí fanoušci už domysleli, jméno je narážkou na postavu Elima Garaka, krejčího, špiona a příležitostného zrádce ze seriálu „Star Trek: Deep Space Nine.“

– Pris. Jméno odkazuje na postavu vzbouřené replikantky z kultovního filmu „Blade Runner,“ stejně jako na jeho pokračování od K. W. Jetera, kde je její umělý původ naopak zpochybněn.

– Sirius. Jediná narážka na skutečnou osobu v knize – on i někteří čtenáři jistě ví, koho míním. 🙂 Navíc bude hrát důležitou roli i ve druhé části.

– Korki. Kanibalská choroba sužující Dorovu byla, jak už název napovídá, inspirována proslulou nemocí kuru (též kuru-kuru) z Nové Guinneje, taktéž přenášenou kanibalismem. Souvislost s indiánským mýtem o Wendigo je pak zmíněna přímo v knize.

– Annin démon. Jak podotkl Majkl, démon kterým se X-Hawk pokusil „obdarovat Annu“ pozoruhodně připomíná toho, který unikl z agenturního zajetí v povídce Kočičárna. Ve skutečnosti mě tato shoda vůbec nenapadla, a nejsem si ani jistý, zda jako první byla dokončena povídka nebo dotyčná mezihra s Annou, pracoval jsem totiž na obou současně. Každopádně je to ale hezká myšlenka a mrzí mě, že mě nenapadla dříve, abych mohl podobnosti využít jako narážky a upravit fakta v knize tak, aby to „sedělo.“ A Majkl má bod za pozornost.

Škrty a ztráty:

Jak se všeobecně ví, jedním z mých mnoha nešvarů je notorická neschopnost dodržet předem danou délku jakéhokoliv díla v kombinace s drzostí se kterou jsem klidně s to vydávat třeba výtvor o délce 120 stran za povídku. Díky tomu bylo Zatmění před vydáním zkráceno o téměř 50 stran, epilog nepočítaje, a škrty se bohuže nevyhnuly ani Odplatě v obou dílech. Rozdíl je pouze v tom, že zde se neškrtalo až po dokončení, nýbrž se – při pohledu na děsivou rychlostí vzrůstající počet znaků – omezovaly nápady a zjednodušovala dějové linie během samotného psaní. Z toho důvodu oproti Zatmění téměř neexistují nějaké „hotové“ a posléze vyjmuté úryvky, vyjma návrhu některých dialogů, ovšem jak si mnozí čtenáři a kritika všimla, na příběhu je to přesto znát. A co všechno se nakonec do finální verze nedostalo?

Především chybí podstatný díl střední části knihy. Zde se měl příběh rozvětvit na dvě linie, přičemž první by sledovala Asenatinu výpravu na Zvrácence a druhá Annu, která se v Dorově potýká se spiknutím Pris a Elima. Cesta k údolí měla původně trvat mnohem déle a události, které byly nakonec shrnuty jen do telepatického rozhovoru Kováře s Annou, a do kapitoly po Johnově návratu, měly být rozvedeny na mnohem větší prostor. V něm by bylo možné lépe poznat nejen uspořádání Dorovy, její obyvatele, členy Rady jako ustrašeného Hexe, který skrýval nejedno osobní tajemství, ale především právě Elima a Pris. Bohužel se tato varianta ukázala z hlediska délky zcela nereálná a bylo nutno držet se kratší verze.

Dále existovala myšlenka zcela alternativní linie, kde se Anně nepodařilo zbavit X-Hawkova „dárku“ a démon neopustil po incidentu na hradě její tělo, což s sebou neslo pár pozitivních, ovšem mnohem víc velmi negativních vedlejších účinků. Asenat se v ní kromě boje se Zvrácencem snažila Annu tohoto nežádoucího „podnájemníka“ zbavit, což se však ukázalo být obtížným úkolem dokonce i pro ni. Také tato linie byla nakonec zastavena dříve, než došlo k jejímu napsání, neboť se ukázalo být jasné, že v opačném případě by se z Odplaty musela stát trilogie – a kdoví, zda by to stačilo.

Každopádně, přes tyto kroky bych řekl, že nacpat první díl Odplaty do předepsané délky dalo mnohem menší práci a škrty v ní byly mnohem méně bolestné než podobná činnost ve druhé – ale to si nechám až do obdobného článku věnovanému druhé části. 🙂