Dopsáno (skoro): Odplata – Vzpoura vyvolených

Protože se zdá, že mnoho čtenářů tohoto webu můj nejnovější JFK výtvor (pro ty, kteří neví, co JFK je, nechť si nejprve přečtou článek věnovaný první části o kousek zpět) dost zajímá, našel jsem si konečně trochu času, abych přidal pár zpráv o tom, jak věci pokračují. Zatímco tedy první díl prochází druhou sérií redakčních korektur a spěje k definitivnímu uzavření, právě před pár dny jsem předběžně dokončil díl druhý. Zdůrazňuji slovo předběžně. Stále chybí poměrně dost věcí, hlavně drobností jako biblické citáty, španělské nadávky, značky zbraní a jiné. Ty samozřejmě musí být doplněny, nehledě na „maličkost,“ že maximální délka první verze byla překročena o roztomilých téměř 40 stran, takže bude i co škrtat, nicméně příběh samotný je už víceméně pohromadě.

A jaký je? Především zcela jiný, než první část, zejména prostředím. V naprosté většině se odehrává v „současnosti,“ ve světě velmi podobném tomu našemu. Schválně neříkám stejném, neboť jsem si dovolil vložit do textu jednu drobnost, která možná někoho zvedne ze židle, avšak mě se líbí velmi, a pokud dojde k naplnění předběžných plánů redakce, poznáte ji hned, jak poprvé pohlédnete na obálku. To spolu s faktem, že jde o závěrečnou část, kde je třeba všechno, co jsem si navymýšlel, nějak smysluplně uzavřít, způsobilo, že kniha byla z hlediska psaní mnohem těžší. Zatímco u Země prokletých jsem se potil, u Vzpoury vyvolených jsem mnohdy krvácel a jen doufám, že ta krev nebude na stránkách moc vidět. Také jsem musel využít pomoci mnohem většího počtu lidí, chytřejších a vzdělanějších než já sám, aby mi pomohli s doladěním detailů a jakmile oba díly vyjdou, dočkáte se zde i menšího děkovného článku, kde se pokusím všechny zmínit.

Rovněž jednajících postav je v této části více, jak těch z prvního dílu, tak několika nových. Snažil jsem se, nenechat stranou nikoho ze „zavedených“ hrdinů JFK, včetně lorda X-Hawka, a přestože jedna výjimka existuje, a minimálně jeden plánovaný nápad se už z důvodů rozsahu do knihy bohužel prostě nevešel, doufám, že v tomto směru budou fanoušci spokojeni. Co naopak předestírám, že v knize nenajdete, jsou jakékoliv scény erotického nebo podobně laděného obsahu – na to má John Kovář příliš mnoho práce, problémů a nepřátel, a hlavně příliš málo času. Také zde dostává o něco větší prostor k jednání a řekl bych, že není tolik ve vleku událostí, jako v prvním dílu, byť na nějakou přílišnou svobodu si opravdu stěžovat nemůže. Lehce přibylo i akce v průběhu příběhu a finále není tak bombastické, ovšem doufám, že i přesto působivé.

Opět jsem se snažil, aby byla navázána souvislost nejen mezi děním v první části, ale i jiných dílech JFK předchozích i chystaných následujících, a také příbězích v antologii JFK Svůj svět si musíme zasloužit. V této souvislosti bych rád poděkoval všem za pochvalu mých povídek zde i třeba na stránkách Legie. Jejich slova mne opravdu zahřála v těžkých chvílích, vynasnažím se jejich očekávání nezklamat – a děkuji také těm, kteří JFK sborník shledali naopak příšerným a leckdy i chytrým ohýbáním faktů pracovali na tom, aby vypadal ještě horší. Některé jejich projevy byly poučné, zjistil jsem, že i zlost může být pro psaní celkem motivující pocit…

Tím se tedy zvolna chýlí ke konci má práce na projektu JFK. Jak bylo řečeno, ještě zdaleka není po všem, ale už teď mohu říct, že jsem nad ním strávil v kuse víc než osm měsíců, mnohem delší čas než nad čímkoliv, co jsem zatím napsal. Co přijde dál zatím nevím jistě, nedělám si nějaké detailní plány, ovšem bez psaní se rozhodně neobejdu. A stejně jako minule, na závěr mám pro vás definitivně poslední větu Vzpoury vyvolených:

„Podívám se na východ slunce.“